Ráno zkontroluji čočku. Zdá se, že už pučí, zítra na ní nasadím časosběr. Počasí se pokazil, je mlha a místy drobně prší. Kancelář se už maluje, vypadá to čím dál líp. My zatím pokračujeme v
nekonečném úklidu. Nové, nezaprášené krabice jsou základ naší úklidové metody. Zbláznily se nám hodiny, řízené signálem DCF77 z Frankfurtu. Fungují spolehlivě asi 20 let a před týdnem se začaly neustále seřizovat a ne a ne skončit se správným časem. Chovají se jako ventilátor. Odpoledne jedu do Orlové, před bránou je ještě zbytek sněhu. A příští týden prý zase nasněží. Tátova ruka zlobí, bolí ho to. Snáší to ale statečně. Příští týden jdeme na kontrolu. Večer doma koukám, že mlha houstne. Škoda, těch pár slunečných dnů bylo fajn. Dnešek ukončím hříčkou s nekonečnem. To jako pokus o ztvárnění formou performace dnešního pocitu, že úklid kanceláře nikdy neskončí.