Tasovické ostatky

Tasovické ostatky
Lubomír Budný, Student, Česká republika

Na Wikipedii se dočtete, že: „Masopust neboli karnevalové období bylo v minulosti období od Tří králů do Popeleční středy. Popeleční středou začíná postní období před Velikonocemi. Maškarní zábava, která probíhala zpravidla na masopustní úterý, tedy v úterý před Popeleční středou, byla vyvrcholením masopustu. Název karneval je synonymem masopustu (z italského carnevale, vlastně "maso pryč"). Dnes se jako masopust (nebo karneval) označuje zejména toto masopustní veselí (nářečně masopust, šibřinky, fašank, ostatky aj.).” A jak probíhá takové masopustní veselí v Tasovicích? To se dozvíte v reportáži Lubomíra Budného.

Na Znojemsku probíhá ostatkový boom. V Tasovicích již od čtyřicátých let.

Ve Znojemském deníku píší, že tradice masopustu se vrací zpět. Obnovili ji v Jezeřanech-Maršovicích, Dobšicích či Krhovicích. Průvod plný maškar má i Znojmo. Už čtyři roky. Lidé z rodiště Klementa Marii Hofbauera mají však oproti ostatním náskok půl století.

„Tradiční zvyky tehdy přinesli naši dědové a babičky ze Slovácka. Od začátku tu masopust vedou dobrovolní hasiči,“ sděluje mi strýc a zároveň starosta tasovických dobrovolníků Miroslav Mikulík. Tasovická tradice se drží již od roku 1946.

Je sobota 13. února 2010. Po nahlédnutí do kalendáře zjišťuji, že mě čekají tradiční ostatky. Musím dodělat ještě masku. S kamarády jsme se dohodli, že květinové děti mají budoucnost. „Jsme rádi, že začínají chodit i na karneval mladí. Takhle aspoň nesedí a nekoukají tři hodiny na masky. A ještě se baví zadarmo,“ říká mi Kamila Budná, má máma - dobrovolná hasička.

Veselí startuje v osm hodin večer. Sobotní karneval se daří. Naše květinové děti sice končí páté, avšak hormony štěstí se dostavují. „Máme více masek než v minulých letech. Třináct skupinek je úspěch,“ sděluje mi hasič Jan Vašina. To je již po vyhlášení. Prase vtlačené do obálky vyhrál kostým Číňanů s pojízdným stánkem.

„Maska byla hotová za jeden den. Ráno jsme jen nakoupili jídlo a hráli si na prodejce jídla,“ vypráví těsně po vítězství Petr Vašina. Jeho bratr Jaromír dodává: „A nechceš gyros? Zbylo ho nám tam spousta.“ Radši však odcházím. Ráno musím rozlepit oči a podívat se na průvod.

„No, konečně už jdeš. Press-Foto!,“ pokřikuje na mě mladý bojovník s ohněm Michal Horáček. Procesí vychází přesně v deset hodin. Nahoru, dolů. Vesnicí se rozléhá tahání harmoniky s klepáním vozembouchu. Místní otevírají maškarám s radostí. V jedné ruce láhev vína, v druhé tác s cukrovím.

Nejčastěji ochutnáváme boží milosti či smažené masopustní koblihy. „Já jsem nacpanej jak vepř. Už končím,“ stěžuje si s posměchem František. Převlečen za kelta má před sebou ještě polovinu vesnice.

Po nedělním chození skrze vesnici jsem malinko vláčný. Ale musím jít. Poslední součástí tasovického masopustu je válení dýní. V KD Hodonice se střetávám s lidmi, jež se chtějí kutálet po zemi či zatančit s palicí.

„Máme tady o trochu lidí méně než minulá léta. Ale baví se všichni,“ soudí Mirek Mikulík. Maraton tanečních klání začíná šátečkovou. Žena či muž si vybere osobu vždy druhého pohlaví. Poklekne před daným člověkem a za rytmů polky se tančí do doby, než zbude posledních pár jedinců.

Další na scénu přichází palicová. Muž tancuje s palicí. Na zastavení muziky musí najít partnerku k tanci. Kdo ji nenajde, má smůlu a dovádí s palicí. Opět do posledních pár zbývajících. Nevím, jak to pan Běhavka dělá, ale již po čtvrté je opět poslední. „Zdeno, a je ti jasné, že muzikantům dáš dvě sedmičky vína!,“ nabádá jej z pódia starosta hasičů.

Malá přestávka si žádá pochopení. Na taneční šňůru se připojuje válení dýní. Povelem „Na dýně!“ se celý sál válí po parketách. Smích se ozývá ze všech míst. Celá paráda končí o půlnoci.

S odbitím čtyřiadvacáté hodiny se do sálu vkrádá špatná nálada. „Naši drazí truhlíci a truhlice, sešli jsme se tady opět po roce, abychom spolu zase hojně popili a celou tasovskou chasu pomluvili,“ zahajuje smuteční průvod Jaroslav Kršák. Jen pro dnešní představení na sebe vzal roucho farářovo. Ve smutku se nachází jinotaj slz smíchu.
Po čtení řečí hodnotících uplynulý rok končí Kršák hru: „Barboru Vrzalovou na ramena dejme a na poslední cestu ji všichni vyprovoďme.“ Já se také vyprovázím. Domů.

Další den mě na Facebooku potěší status mé kamarádky Nikoly Georgové: „Naraženej loket, zadnice, prst. Ale stálo to za to. Jenom ty 3 hodiny spánku mi nějak nestačily.“ Stačilo to ostatním?

Týdny Lubomíra Budného