Libča jde kolem půl jedné pod nůž a odpočítávám hodinu za hodinou, až se probere a napíše, co a jak. Napsal mi, že umírá bolestí, že je to nepopsatelná bolest, jakou nikdy necítil... Hned po práci jedu za ním a vidím ho na nemocniční popsteli i brečet bolestí. Podali mu analgetika, ale nic mu nepomohlo. Bude to muset vydržet, zítra mu vytáhnou hadici, co má až v ledvině a snad to bude už jen a jen lepší... Ale odreagovala jsem ho, přinesla jsem mu jídlo a byl šťastný, jak blecha, protože 24 hodin i dýl, nejedl kvůli operaci... Nerada ho opouštím, ale musím domů, zítra do práce...