Kája je smutný, protože ví, že odjedeme. Posnídáme s babi a dědou a jedeme za dědečkem, kterého zase převezli do vyškovské nemocnice na chirdu... nic s ním ale nedělají, jen ho sem převezli. Hladím ho po ruce, dávám mu pusu na čelo a říkám "Ahoj, dědo!". Ani ho nefotím, protože to není on... to je jen schránka, děda už je napůl cesty pryč z těla. Mám oči suché, než mi dojde, že se s ním vlastně loučím. Sípe a hýbe pusou, jako by se nám snažil něco říct, ale nemůže vypustit ani slovo. Nezvládám to, odcházím z pokoje, aby mě neviděl plakat. Kuba ho držel za ruku a děda na něj prý ještě zvedl oči. Na chodbě jsem se schoulila Kubovi do náruče a brečela jak želva. Na skok jsme zajeli k tátovi a po cestě domů přichází telefonát, že děda asi necelé půl hodiny po naší návštěvě vážně odešel.. Chtěl něco říct a my už se nedozvíme, co.. Loučila jsem se s ním doopravdy.. A všichni ostatní to už předtím udělali.. Čekal jen na nás a odešel.. Babička by dnes měla narozeniny.. už je slaví spolu.