Dneska pláče i nebe. Dědeček má pohřeb. Mamka mu za nás nechala udělat květinu s gerberami, je krásná. Hráli mu
Rodný dům ,
Morava, krásná zem , kterou si vždycky zpíval a nakonec
Tam u nebeských bran . Vypadal klidně, jako by jen usnul. A určitě nechtěl, abychom plakali... on se vždycky jen smál. Pak se na mě ale otočila babička a děda a oba měli uplakané oči. Byla jsem "jen" jejich společná vnučka, ale byli to skvělí kamarádi. A slovy dědečkovy švagrové: "Kačenka, ta byla jeho. O ní vždycky mluvil!" Taky jsem měla uplakané oči... Ale teď je mu líp! :) ...vrátili jsme se okolo zamlženého Kojálu zpátky domů, s objednanými matracemi. Večer jsme chytili úplně první díl Simpsonů. Moc jsme toho už nenamluvili, protože to byl prostě smutný den.