Den strávený v kanclu. Psaní a schůzky. Ráno začíná pohledem do diáře. Od sedmi vyzvání mobil. Mám asi dva měsíce lopatoidní mobil bez internetu. Nemohu si ho vynachválit - nemusím ho v jednom kuse krmit, přebalovat a "čistit"... Večer jsem stihl děti už v pyžamu. Jsou jak štěňata, co pobíhají do všech směrů s těžko identifikovatelnými a chaoticky se měnícími motivy. Než večer zas sednu k práci, tak chvíli pozoruji na dvoře kočky, jak s nimi cloumá jaro... Zrovna nadšené z mé pozornosti nejsou, myslím že mi i vynadaly. Děti usnuly, žena zmožena usnula vedle mne na gauči. Z posledních sil sepisuji neodkladnosti.Jak dochází síly, utíkám si k občasnému cvaknutí (závěrkou - ne panáka...) Jako inspiraci si pouštím zvukovou kulisu: dokument o Jindřichu Štreitovi. Vnímám to jen okrajově, ale utkvěla mi jeho věta: "Když si nezkušený fotograf stoupne lépe než já, udělá lepší fotku. Nic nám nepatří..." Nic nám nepatří... Je to vlastně osvobozující vědomí... Venku je bouřka a leje a to je fajn...