Ráno zase zpátky domů ... čekáme na nádraží a kecáme, ale všichni tak nějak cítíme, že to není ono. Kvůli určitým věcem to prostě není jako dřív, doléhá to na nás jako písemka z fyziky. Nikdo z nás si nechce přiznat, jak je tenhle stav ubíjející a nenormální, tak se radši všichni tváříme, že se nic nestalo, ale usmíváme se už jen ze setrvačnosti ... už chci prostě domů ... tam se ale moc neohřeju a jedu zase pryč ... peláším na koncert ... na kterém se plánuji učit fyziku ... ale nakonec to kvůli světelné šou nezvládám, tohle je fakt peklo ... tak se aspoň snažím zapomenout na posledních pár dní ... večer přepisuji látku za víc než čtvrt roku do kalkulačkového formátu a uklidňuji se Dvořákem.