Celý dnešek je už od probuzení podivně melancholický. Nevím čím to je, ale řekla bych, že mnou. Okolí vnímám jako obrazce, kterým nerozumím a výjevy, které mě nezajímají. Všechno je stejně černobílé, jako jsou moje myšlenky. Projíždíme přes Kadaň a podél krásného údolí Ohře až do Klášterce (nad Ohří), ale jsem tak zmatené sama sebou, že to sotva dokážu vnímat a jen tak proplouvám. V Klášterci mě zachraňuje až konečně sehnaný Respekt a článek o Čapkovi, který mě konečně vrací do normálního života.