Den v Brně, cesta vláčkem je zpestřená výlukou a tak poprvé v životě vidím nádraží v Hulíně zvenku … na programu je
Tugendhat, který mi straší v hlavě už několik desítek let a funguje to … slyším hlasy Grety a Fritze a tak cítím tu neuvěřitelnou dokonalost domu, až mne mrazí … krásně mrazí … nemám ani čas to všechno vstřebat a život už se řítí dál … jdu se podívat na staveniště
Vlněny, protože pak je vernisáž
Rekviem za Vlněnu… Martina tři roky dokumentovala poslední dny Vlněny a vytvořila úžasný soubor, který je prezentován na úžasném místě, úžasným způsobem … je tady spousta přátel a je to jedinečný zážitek … díky Martino a všichni ostatní …