chaos / můj pokoj / juhu, dneska je jaro, takže džínovka! / stavím se ve FotoŠkodě pokecat s Kubou a nechat vyvolat film / no jo, už i já, ale fakt jenom vobčas! / mrkvová! / uklízím / projdu pár pražských uliček a vydám se číst do Literárky a dnes jsem se dozvěděla, že všech třicet šest expozic z uplynulého měsíce a půl jsem nacvakala na jedno políčko, protože fuckin’ roztrhaný film a já nevim co ještě. Přesto jsem se potom nezlobila, protože pokud se dobře soustředíme na přítomný okamžik, naše paměť prostě může mít schopnost ukládat si situace ve formě takových snímků. Momenty, kdy jsem opatrně ostřila, sledovala, jestli budu mít přesvíceno nebo ne a mačkala spoušť, jsem docílila toho, že jsem přes objektiv mimořádně sledovala a vnímala přítomnost. Spoustu snímků z těch šestatřiceti mám prostě stále v hlavě. Nevyvolám je, ale zůstanou. Není to / později se ke mně přidá ještě Johanka