Když mě ve čtvrtek přijímali do porodnice, byla jsem si jistá, že nejmíň do pátečního rána se určitě nic dít nebude. A ona se Tonička vyklubala rychlostí blesku v pátek 10.1. ve 2:08 ráno. Kéž by každá žena měla tak rychlý a bezbolestný porod jako já. Díky té rychlosti jsem na sále neměla s sebou ani foťák. Pořád jsem nevěřila, že to už je to "ono".
Tonička je drobounká a samozřejmě nejkrásnější na světě. Jiřík je celou domu se mnou, vyženou ho až ráno. Já jedu na vlně endorfinů a nedokážu zamhouřit oka. Chviličku jsme spolu s Toničkou na pokoji, pořád na ni koukám. Hůře se jí však dýchá, tak ji odvezou na JIP do inkubátoru. Jsem z toho přepadlá, protože moc nevím, co se děje. Bulím i teď, když to píšu, uf :) Můžeme za ní co 3 hodiny chodit, je to těžký, můžeme si na ni sáhnout jen skrze malinké okýnko v inkubátoru. Zkoušíme přebalovat, přes inkubátor je to docela věda. Dostala jsem odsávačku, se kterou teď budu trávit většinu dní.