Vše tady běží v tříhodinnovém rytmu, nehledě na noc či den. Dneska dobrá zpráva, můžu se z oddělení šestinedělí přestěhovat do 3. patra, blíže JIP. Už nejsem pacient, pouze Tončin doprovod. Zatím se bohužel neví, jestli už bude moct z inkubátoru ke mně na pokoj, tak mám slzavé údolí, najde mě tak sestra a pak najednou Toničku bez předchozího varování přivezou. Jak jsem psychicky rozložená, tak se skoro ani nedokážu radovat a vůbec nevím, co si s tím malým uzlíčkem počít. Ve svůj obvyklý čas krmení má hlad a jelikož tady je zase jiný kojící režim než bylo na JIP, strašně pláče, tak jí chci dát napít a dostanu od sestry strašně vynadáno. No náročný den dneska...