Hrozně mě stresuje ten kojící, vážící režim. Můžu krmit jen v přesně stanovené časy, tak se celou dobu modlím, aby neměla Tonička hlad dřív, aby neplakala. Navíc musí být rozhalená, aby sluníčkem zahnala žloutenku. Má vyhřívanou postýlku, tak si ji ani nemůžu moc brát k sobě, jen nakrmit a zpátky uložit. Je tak blízko a zároveň daleko... Ještě že mám Jiříka, který tady se mnou může být celý den, furt mi něco vozí a jeho odchod domů téměř vždycky obulím. Chybí mi čerstvý vzduch od čtvrtku jsem nebyla venku, tak aspoň koukám ven na krčský les.