Neděle ve znamení rouškování. Pošlu balíček mamce a zanesu na úřad pro naše seniory. Ušila jsem si další pro sebe s naším logem opery, kterou jsem viděla jako úplně první před pěti lety. A tím to vše začalo. Tento týden byl vcelku náročný. Naštěstí to zvládáme, jen přes týden nám rekonstruují dům, takže tady bojujeme s hlukem a prachem, ale my to dáme! A já mezitím... Sním o tom okamžiku. Představuji si den, kdy oznámí, že je konec. Myslím na tolik věcí, které budu moct udělat. Pojedu za mámou, uvidím přátele a rozdám tisíce objetí, konečně beze strachu, v bezpečí. Vezmu foťák a pojedeme na výlet, dáme si zmrzlinu. Budu chodit, dokud mne nohy ponesou. Půjdu si sednout na terasu a dám si pivo, děti kofolu. Sním o tom okamžiku. A tohle všechno, co se nyní děje nechám za sebou. Všechen ten strach, který mě učí vážit si všeho, co jsem považovala za samozřejmé a zase se učím všechny nezbytnosti, na které jsem v tom shonu zapomněla...