Adam vstává nerad, jakož i my ostatní v naší domácnosti. Znovu detail z výstavy architekta a řezbáře pana Cejnara. Výstavu pořádáme k jeho osmdesátinám. (Vstává každý den v půl šesté, aby v šest stál v dílně u ponku a pracoval. Ten člověk je nezlomný. Nezlomilo ho ani to, když jej před dvěma lety porazilo auto, když jel na kole od své družky.) Následuje mírně natěsnaný obrázek Jolanky (nedávno jsem přemýšlela, co mi na ní asi tak vadí - nepřišla jsem vůbec na nic, prostě na nic). Odpolední vyzvedávání Adama ve školce. Cestou se stavíme kočkám pro konzervy v místní vietnamské sámošce. Na večer přijíždí můj šéf a náš kamarád Milan, sázejí s Pavlem občasník "Děčínské vlastivědné zprávy". Hraju si s Adamem, předvádí mi svůj nový cvik. Předposlední fotka - Adam a jeho oblíbení skřítkové Anička a Honzík, se kterými mi zahraje Červenou karkulku. Milan s námi povečeří zelňačku. Sní celý talíř a pak teprve řekne, že zelňačku normálně nejí - ženy mi rozumí, jaká je to pochvala:).