Je krásné ráno, Aduška čte, myslím, že Nesnesitelnou lehkost bytí, nakazila jsem ji a těší mě, že je spokojená, a jak předtím brblala, že nic filosofického číst nebude :D Mě by ale zajímalo, kolik člověk vypije piva za život. Já asi moc ne, bleble, jak mi to nechutná. Ale seno mi voní, to jo. Nicméně si před odjezdem na brigádu sesbírám své knihy, ze kterých něco mám a už se těším, až budu mít v životě jednou obrovskou knihovnu, tolik myšlenek a životů uzavřených v deskách. A pak je to tu, něco nového, dosud nezažitého. Pro někoho stinná stránka světa, pro mě něco, co prostě musím, protože chci peníze. Jak prosté. Jedu na tábor pomáhat do kuchyně a tam to prapodivně voňosmrdí, paní kuchařky nejsou moc přívětivé dámy a nádobí se kupí a kupí. Dvě sta dětí, dvě sta uječených a upištěných hravých nepořádníků a my to musíme všechno nakrmit. Ještě ke všemu přijeli pozdě, tak jsem tam kdoví do kdy…