Šupky hupky, zase jsem tam a děti snídají. U mytí nádobí a celodenní skoro absolutní mlčenlivosti (se starýma ženskýma se fakt kecat moc nedá) se dá dobře přemýšlet o všem možném. V jídelně je konečně prázdno, polední klid je ale jen náhradní název pro - pojďme ječet ještě více. Ale je to celkem uklidňující, děti si hrají, chodí s šátkem na oči celý den, chodí svázáni k sobě, jsou ve svém světě bez problémů. Z okna v kuchyni můžu ale okukovat pěkné kluky-vedoucí, co hrají na kytaru :))) Vždyť říkám, že má všechno své světlo :) Ale ke svačině je jen jogurt, na to tu není potřeba pět žen v zástěrách, tudíž mám po šichtě a s rozmáčenýma rukama jedu dom, kde jsou sestřenky na prázdninách, takže mi dětský smích zní v uších i tam. No ale stejně, houby, stan, kocourek, domácí klídek. Mám se fajně.