Dnes je andělů strážných. // Pozdně starověká křesťanská tradice ukazuje, jak křesťanská víra v anděly navazuje na představy židovské. Podle sv. Augustina je anděl „název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato přirozenost, je to duch; ptáš-li se, jaký má úkol, je to anděl. Podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl.“ Pro středověkou teologii mělo značný význam dílo Dionýsia Pseudo-Areopagity, který na základě starších tradic na přelomu 5. a 6. století popsal hierarchii devíti andělských kúrů, seskupených do tří triád: do nejvyšší z nich řadí serafy, cheruby a trůny, do prostřední panstva, síly a mocnosti, a konečně do nejnižší pak knížectva, archandělé a andělé. Tuto nauku převzal i Tomáš Akvinský a ve své Teologické summě, který k jednotlivým chórům přidává ještě tzv. postavení (např. láska, vědění, poznání; řízení, zázraky, zahánění; vedoucí, vyslanci, poslové). Jednotlivé názvy andělských kúrů však pocházejí z bible.