Je to to, co si nosíme v sobě. Kouska našeho já, je to všude, v naší chůzi, v našem naslouchání, v tom, jak vnímáme vůni. V tom, co děláme a co by jsme měli dělat. Jak to děláme a pro koho. Není špatné být sám na sebe pyšný a trochu sobecky se starat jen o sebe. Najdete místo a věci, děje a lidi, to, v čem jste i vy sami a pak už nic není podstatné. Najednou víte, co chcete pro sebe a snažíte se to dostat....Tímto Vás vítám u dalšího kouska mého komplikovaného já, které se našlo. Našlo se v piano studiu a ve zvuku strun, našlo se pod sochou sira Henryho se špinavýma rukama od uhlu. Našlo se v ulici plné lidí, v ulici, kde klaun v bílém září a odolává větru. Našlo se a chce takové zůstat. A proč právě teď a tady? Protože tu se mnou nikdo není. Právě a právě proto a z toho se zrodí sobeckost - starat se jen o své já.