Jestli je na podzimu něco krásné, tak jsou ty východy a západy slunce, z jejichž barev přechází zrak. Co je nebe schopné v tomhle období vyčarovat, je opravdu jak z katalogu na kýč. Cestou na přednášku mám dnes nezvyklou společnici, ale naštěstí až do školy se mě tenhle opeřenec nedrží :-). Tam už místo něj čekají zvídaví studenti a mně téměř pět hodin přednášení v kuse. I když už ke konci hlasivky slábnou a únava na mě začíná opět doléhat, zvládám dnešní přednes celkem s přehledem a pochvalné ohlasy studentů potěší i vlijí novou energii do žil. Cestou k Šárce na italský večer už ale vidím únavou opět rozmazaně a spavou nemoc přebíjí až báječná dámská společnost. V noční Praze už ale tolik příjemných společníků nepotkávám. Abych se vyhnula branickým pobudům korzujících po mé zastávce, odbíhám s fotáčkem o kousek dál a čekání na bus si zpříjemňuju focením... alespoň je vidět, v kolik se zase vracím domů...