Jsem tady už 11 hodin bez Toma. Peklo! Co 4 minuty hotový peklo. Přemýšlím nad tím, jestli chci aby mě v tomhle stavu viděl. Ale potřebuju ho tady. Dostávám pokyn od asistentky, ať mu zavolám. Chodím do sprchy, nahřívám se, ale nic proti bolesti nepomáhá. Obdivuju všechny matky! Tohle je naprosto příšerná bolest, přestávám to zvládat. Žebrám o epidurál a nakonec ho dostávám. Neuvěřitelná úleva. Kontrakce se ze 100% snížili tak na 40%. Cítím blaho a těším se na závěr. Finiš bolel, né že ne, ale ta úleva. Neskutečný pocit. Je to holčička- Marina. Prostě naše Inka. Koukám na ní a nevěřím tomu, že tohle je moje dítě. (Doufám, že se nikdo nebude zlobit, že jsem většinu těchle fotek nefotila já. Nafotit porod vlastního dítěte považuju za dost unreal záležitost. Měla jsem dost práce sama se sebou)