Pěkný týden. A myslím, že i přirozený běh událostí. Déšť byl, je a zase bude. Hodně lidí si myslí, že jsme tu doma a pány. Já mám pocit, že jsme tu jen na návštěvě a pan(í) domácí si prostě dělá a bude dělat co chce. On(a) je tu doma. A když si (my) lidé staví(me) domy v záplavových oblastech... čemu se divíme?

Chystal jsem si to někde pro sebe, ale teď mám pocit že to patří právě sem. Tak Ti tedy to své naivní veršování věnuji. :-)

Dívám se na svět do dvora, za zapršeným sklem,
kde voda křičí do ticha, kde každý další den
je větší moje pokora, kde rozplývá se sen
o velikosti člověka. Cítím se podveden.

Sami se zveme moudrými, jediní svého druhu,
jsme proti živlům bezmocní a máme za zásluhu,
plnit svět věcmi zbytnými a býti stále v dluhu,
jsme touhou moci nemocní, ochotní dělat sluhu.

Zítra ve světě na dvorku, za zapršeným sklem
začne se všechno uklízet, na Nově o tom čtem
a posloucháme báchorku co člověk zmůže jen.
Ten zatím křičí do ticha za zapršeným sklem.

Pri pohľade na tichú a mokrú Prahu mi behá mráz po chrbte.Dokonalý týždeň, dokonalé slová !

Perfektně podáno, obrazem i slovem.

Perfektní záznam, fotografie, z nichž mrazí i fotografie, které loudí úsměv. Moc se mi váš týden líbil. Opravdu MOC. Š.

Je to tak přesně řečeno, tak dobře nafoceno, až mrazí..Výborný týden..Neumím se pořádně modlit, ale tohle, co se děje, mě to naučí..Najednou si tolik vážím všeho, co mám a vidím mnohem víc, než je vidět na první pohled..A příroda, ta se jenom zoufale brání, hodně jí totiž ubližujeme a její bolest jsme se naučili nevnímat..Myšleno je celé lidstvo..Romku, držte se, Šárka..

Skvělý týden. Zdeněk asi všechno řekl :) Mějte se

A že to je teď hnusné … betonové koryto ve srovnání s divem přírody, tvořeným přirozeně tisíce let. Jsme (lidstvo) moc pyšní. To jsem se rozepsal, já chtěl vlastně jen říct že snad rozumím tomu, co jsi do tohoto týdne vložil. Včetně skutečnosti, že život jde vždy dál, i když se někde jinde zastaví. A moc se mi to líbí, nikoliv ovšem ta povodeň, ale to porozumění a vnímání poselství z vody a ticha.

Voda a ticho, moc pěkně jsi to napsal. Respekt před (nejen) přírodou nám (lidstvu) stále chybí. Když se něco děje, tak si to třeba uvědomíme, ale až to opadne, tak jsme zase přepyšní. Když byly na Moravě povodně v roce 1997, spláchlo to tady všechna místa, kterými pravidelně jezdívám na kole. Když pak voda opadla, jel jsem se tam po pár dnech podívat. Bylo to jako memento, nikoliv nepodobné obrovskému červenému vykřičníku. Co bylo přírodní, to zkrásnělo, zazelenalo se a pookřálo. Co tam postavil člověk, to bylo pryč nebo v troskách. Domy, cesty, ploty, auta … jako když dělám pořádek wapkou. Nezapomenu na kusy asfaltu z cesty, volně rozhozené po polích. Celý ten prostor je přirozená niva řeky Odry, kam se voda vylévá tisíce let. Tam kde to řádilo nejvíce byly nádherné meandry, že kterých se pak udělalo betonové koryto. Vedle je zahradkářská kolonie (zahrádky v nivě, fakt adrenalin), asi aby ji to ochránilo. A dostalo to příště větší sílu a spláchlo něco dál po proudu.