je brzy ráno, stojím na hlaváku v Praze, znavená, šťastná, smutná, sama nevím. dalších xy hodin ve vlaku, čas na přemýšlení, čas na srovnání si určitých věcí, čas. dopuju se automatovou kávou, lahůdka, ne. konečně sedím na gauči, chci si lehnout a spát, prospat ten návrat, prospat ten pocit, že jsem zpátky ve starých kolejích a povinnostech. víte co je největší peklo po 15 hodinách strávených po autobusech, vlacích a trajektech? jít na povinnou tělesnou výchovu, opravdu, peklo. už sedím v mhd směr Lipky, 'domů', konečně.