Dnes jsem si otevřel druhé z portugalských piv, které přivezl Honza z Prahy a obě mi chutnaly. Hrozný den, zažívám zběsilé útoky. Nejrychleji, jak to jde, utíkám z bytu. Na zastávce. V autobuse, vracím se z Tesca. Raději jdu vyměnit u zvonků, list se jmény bydlících, který jsem aktualizoval a vytiskl. Pak se jdu projít, až ke kostelu. Nabírám sílu a mír do své mohutně zkoušené a zjitřené dušičky. Když se vracím spadne mi kolem nosu z vrchu jakýsi plod. Snad vypadl ze zobáku někomu z ptáků, kteří jsou ve větvích. Je rozlomený, zvednu jej a kdyby byl náhodou kouzelný, tak si přeji přání :-) Jenže je tak velké, že je téměř nemožné, aby se splnilo. Je třeba to zkoušet :-) Stalo se už "nemožné". To jsem zažil. To vím. Třídím včerejší úlovky z blešáku. Je to nádhera. Už je líp. Prohlížím si týdny oblíbených woláků a připíjím na dálku na vše nejlepší pro Pepu Píska. Lokomotiva mé duše se opět rozjíždí. A tak fotky na téma Lodní uzel fotím již ve velkém "dýmu".