Všecko to začíná, když místo obědu jdu v pauze na procházku po městě. V zahradě před domem, který je jeden z nejhezčích, jaký jsem v Reykjaviku (a možná kdy vůbec) viděla, stojí nádherná ženská a stříhá větvičky keřů kolem plotu. Procházím poprvé, chvíli stojím na konci ulice, pak projdu podruhé, zase se otočím a projdu potřetí, připadám si jako blázen, a potom si konečně přiznávám, že pokud tu dámu za plotem nepožádám, jestli si ji smím vyfotit, už nikdy nebudu moct klidně spát.